I smutek potřebuje čas

Někdy je těžké zůstat optimistou a věřit v lepší zítřek. Občas nás naděje opouští, ale když si už pod sebou definitivně zlomí větev, může ten pád dost bolet. Pak voláme o pomoc a hledáme někoho, kdo by nám pomohl na nohy. Potřebujeme slyšet, že nic není ztraceno a že se karta zase obrátí, i když máme pocit, že to není možné.

Vždycky si říkám, že všechno má svůj čas, i smutek. Když nás opustí někdo, koho jsme milovali nebo na kom nám záleželo, není na místě hrát si na hrdiny i když to spousta lidí dělá. Na povrchu skála a uvnitř srdce z vosku. Takoví lidé pak pláčou tajně v koupelně nebo v noci do polštáře. Přesně jako já.

Jenže proč to všechno? Když jsme smutní, buďme smutní, plačme, když se nám chce plakat. Není podstatné, kdo si o nás co pomyslí, projevovat emoce není přece zločin. Jen slabost a ta není pro ostudu. Nejspíš jsou to právě ty emoce, které z nás dělají lidi...

Láska k psaní nerezaví

Konečně jsem přišla na to, jak najít blogy na blogspotu. A žasnu. Potřebovala bych celý den, no spíš asi několik dní, abych si všechno přečetla a prohlídla. Tolik osudů, krásy, zajímavostí a inspirace! Vážně bych tu u toho mohla sedět neustále, bohužel mě už bolí zadek z dřevěné lavice v Mcdonaldu, jelikož doma internet nemám, takže mi musí stačit buď v práci a nebo tady.

Možná si řeknete: "Ježiši, ona je sto let za opicema, když doma nemá ani internet!" Pravda je taková, že ho nemám z důvodu závislosti, kterou jsem si na něm vypěstovala, když jsem ho ještě měla. Nedělala jsem pomalu nic jiného, než surfovala a hrála online hry, až už to bylo neúnosné, takže jsem to s přestěhováním utnula a svou "dávku" si dopřávám jen občas. 

Bylo to super, když se do mého života vrátily zase knížky, malování a korálkování, ale láska k psaní samozřejmě vydržela, protože ta vydrží nejspíš všechno:-) Proto mám doma spoustu bločků a myšlenkami popsaných papírků. A teď se vracím i k blogování.